Co je to symposium?

27.12.2002

Co je to symposium?

Když v roce 1959 rakouský sochař Karl Prantl sezval několik sochařů ke společné práci v lomech v burgenlandském Sankt Mararethen, nepředpokládal, že se jeho počin setká s tak obrovskou odezvou doslova v celém světě. Jeho záměrem byla původně příhraniční spolupráce rakouských a maďarských sochařů na prastarém hraničním přechodu mezi oběma státy, kde měli umělci vytvořit kamenné sochy podél této dávné, téměř zapomenuté rakousko-maďarské cesty a stvrdit tak význam vzájemné komunikace obyvatel obou států. Materiálem měl být mušlový vápenec, těžený z lomů v Sankt Margarethen, z lomů, z něhož se kámen používal už pro starověkou Vindobonu a ve středověku pro svatošťěpánský dóm ve Vídni. Politické vztahy mezi Rakouskem a Maďarskou socialistickou republiku tehdy zabránily realizaci tohoto úmyslu, ale tvrdohlavý Prantl našel jiné řešení: sezvaní sochaři pracovali společně v Sankt Margarethen a jejich práce byly rozmístěny v lomu, posléze také na návrší nad lomem poblíž vinařské kapličky, která stojí na místě starého kultovního místa.

Motivem Prantlova rozvažování byla tehdy především představa svobodného sochařského vyjádření v kameni, nezávislá na omezujících požadavcích objednavatele, možnost realizovat v žádoucím rozměru sochařskou myšlenku. Z toho hlediska byl rozhodující materiál - kámen a jeho charakter. Přítomnost několika umělců, pracujících v jednom místě a v jednom období, neměla vyvolat vzájemnou soutěživost, ale byla pospolitostí lidí, kteří po práci nacházeli čas k vzájemné výměně zkušeností, k diskusím o smyslu svého konání. Označení symposion ( z řeck. hostina) vyjadřovalo tuto skutečnost výmluvně: odvolávalo se na antické stolování, jehož hlavní součástí nebyl pokrm sám, ale především společenství hostů a jejich rozpravy během hostiny a také vědomí sounáležitosti ve společném konání. Během prvního desetiletí se v sochařském symposiu v St. Margarethen vystřídaly desítky sochařů z celého světa, mezi nimi i několik českých autorů (Miloš Chlupáč, Olbram Zoubek, Zbyněk Sekal, Jiří Seifert). Realizované skulptury vybízely k dalším úvahám - k přemýšlení charakteru krajiny, o její minulosti i přítomnosti, o integraci soch do krajinného reliéfu. Myšlenka zakořenila a její idea našla odezvu nejen v Evropě ( na dalších místech v Rakousku, na několika místech v Německu, v Itálii, ve Španělsku), ale v ostatních kontinentech ( jen namátkou Spojené státy. Mexiko, Japonsko, Austrálie, Čína). Zkušenost s rozmanitými druhy kamenů byla pro sochaře zásadním přínosem, pro místní obyvatele pak vzniklé skulptury znamenaly obohacení a posun v chápání soudobého uměleckého díla. V Čechách zakotvila velmi záhy např. v Hořicích, v oblasti českého pískovce, ve stejné době na Slovensku, ve Vyšných Ružbachách (travertin), později v čechách např. v Dolní Kopanině u Prahy ( opuka) . Střední Čechy, místo tradiční těžby sliveneckých a suchomastských mramorů, zůstaly až dosud stranou těchto aktivit. Mimořádně krásný kámen, používaný v architektuře a sochařství v renesanci a baroku, je pro sochaře nepochybně velmi přitažlivým materiálem. Možnost jeho využití v rámci sochařského symposia by se setkala jistě s velmi kladným ohlasem, též proto, že až dosud se symposium s použitím mramoru v Čechách nekonalo. Takový záměr by byl důstojným a aktuálně dnešním zhodnocením kvalit tohoto vynikajícího sochařského materiálu. Byl by opravdovým soudobým počinem, odpovídajícím jeho významu. Spojení takového projektu s myšlenkou cesty z Dobřichovic do Karlíka by symbolizovalo vztah současného bytí k hodnotám minulosti a poskytlo tak hlubokou sjednocující ideu celého záměru.

Hana Seifertová V Řevnicích 27. 12. 2002